První výlet
Sedím na zkřížených nohou v chatrči. Snažím se o spojení s Nejvyšší bytostí, s Bohem. Pak vidím, jak do chatrče z vesmíru tryskají zlaté paprsky. Zjevuje se vysoký bílý sloup mocné energie - Bůh. Je ochoten promluvit.
Daří se mi odpoutat se od svého těla - dlaněmi se opírám o kolena, hledím před sebe a má duše stoupá vzhůru spojena s tímto tělem jen stříbrnou šňůrou. Ocitá se v tom snově krásném modrém prostoru, kde jsou i jiné duše, vypadají jak bílé chomáčky vaty nebo peří, a přece jsou pevné a neprostupné. Žádná z nich nemá stříbrnou šňůru - jsou to duše, které se teprve vtělí. Duše žijící svůj nehmotný život v prostředí bezbřehého klidu a všeobjímající lásky.
Jen výjimečně smím navštívit tento Modrý svět, kam se vstupuje až po smrti hmotného těla. Jaká radost a pohoda tu panuje... Jen jednou je mi umožněno sem nahlédnout za mého současného pozemského života. Příště mi bude povoleno vstoupit, až opustím to ubohé hmotné tělo.
Pak se pohybuji vesmírem - ocitám se u hořící planety - je celá rudá, žhne a vybuchuje desítkami ohňů. Vyhýbám se jí - dušička se lekla, aby se nespálila.
Bůh se laskavě a chápavě usmívá. Je ochoten odpovídat na mé otázky.
Co je to duše? ptám se.
Energie. Vše prostupující energie vhodného chemického složení, schopná oživit hmotný, ale bez ní nefunkční organismus.
Energie? Odkud se bere? Jak vzniká?
Bůh se usmál a v tom krásném Modrém světě ukázal na jakousi "líheň" dušiček - vypadalo to jako hodně velký bachratý bílý obláček, ze kterého se každou chvíli uloupl malý kousíček a odplynul - kamsi.
Ptám se, jestli i neživá příroda má duši - ano, má. Je i v kamenech a skalách.. A když člověk vykutá kámen a vybrousí ho, vstoupí do něj nová duše, která mu dá krásu, kterou kámen ztratí ve chvíli, kdy ho duše opustí. Tyto duše žijí v předmětech statisíce i milióny let, pak postupují dál.
A co duše člověka?
To už je poměrně vyspělý duchovní útvar, který prošel určitým různě dlouhým vývojovým obdobím.
Může jakýkoliv čin na Zemi ublížit duši?
Její funkci, tvaru a smyslu existence ne. Zanechá v ní stopy, jaké v ní ovšem zanechává jakákoliv lidská činnost.
Pamatuje si duše své předchozí životy? Ukládá do sebe získané zkušenosti a znalosti?
Ano, to vše v duši zůstává natrvalo.
Mohou být tyto informace a znalosti zpětně vyvolány, když se duše ocitne v těle v jiném životě?
Mohou, ale velice obtížně. Člověk, který by si chtěl své bývalé znalosti, i jazykové, připomenout, by musel absolvovat zvláštní cvičení, musel by být duchovně velice vyspělý. Mnohem větší naději na vybavení si minulých životů, znalostí a jazykových schopností mají lidé žijící v úzkém propojení s přírodou, tedy ti, kteří jsou označováni za přírodní národy, které ještě nepřerušily spojení s duchovnem jako takovým. Téměž nemožné je to pro tzv. civilizovaného člověka, jehož mozek a vnímání jsou ovlivněny způsobem života - tělo tohoto člověka a především uzpůsobení jeho mozku - po genetické, nikoli duchovní stránce - ztratilo schopnost vybavovat si věci dávno minulé. Ostatně výsledky takovýchto snažení se nesetkávají se souhlasem "civilizovaných" obyvatel a člověk, který by byl schopen vybavit si události a děje písemně nezaznamenané, by byl se vší pravděpodobností označen za duševně chorého.
Jak se vůbec cítí duše v těle duševně nemocného člověka?
Trpí. Lidé jsou schopni vnímat jen vnější projevy, takže nemohou vědět, jak velkou bolest tato duše prožívá.
Proč ale vstupuje do takto chorého těla?
Obvykle za trest. Aby si sama vyzkoušela bolest, kterou - i když třeba ne přesně v téže podobě - působila jiným. Za všechno se platí. Za dobré i za zlé.
Bůh mě bere s sebou na oblohu - díváme se shora na Zeměkouli. Bůh je smutný. Vidím temná oblaka převalující se nad Evropou - občas z nich vyšlehne plamen ohně. Z těch oblak náhle stoupají celé zástupy bílých dušiček a míří vzhůru. Bůh se na ně dívá se smutkem.
Co se děje? ptám se.
To je jedna z válek, ta, kterou později lidstvo označí jako první světovou. A to, co vidíš, jsou duše opouštějící svá mrtvá těla.
I já se chvěji hrůzou. Jak se duše cítí v těle, které je ovlivněno chemickými změnami - léky, nekvalitním ovzduším, bojovými plyny?
Velmi trpí, ale spíš protředím, které ji utlačuje a ovlivňuje, nic z těchto hmotných prostředků se jí nedotýká, nemůže jí ublížit.
Kdo tedy může duši poškodit? Oheň? Výbuch bomby? Jed?
Nic, co ničí hmotné tělo. Duše je energie, které se účinky žádné zbraně nedotknou. Duše si ubližuje sama, ničí sama sebe. Škodu, kterou způsobí, musí pak napravovat. Duši poškozuje jakákoliv negativní vlastnost - závist, zloba, nenávist, zášť, touha po moci, touha po cizím majetku, snaha ovládat ostatní. Špatné činy jako zabití, vražda, úmyslné ublížení, válka a další jsou jen jejími projevy. Za tyto činy duše těžce zaplatí - obvykle v příštím životě - či příštích životech. Někdy jeden život nestačí na nápravu křivdy, je jich třeba víc. A člověk mnohdy v životě prožívá strašlivé bolesti a obtíže - takové bolesti způsobil komusi kdysi, i když v jiné podobě. Jsou ale i duše, které určité bolesti a nemoci prožívají dopředu, aby se na nich poučily. Ale my teď mluvíme o těch, které chybily.
Chybuje snad každý. Platí se skutečně za vše?
Platí. Za každou maličkost. Ale chyby bývají neúmyslné a my jsme mluvili o úmyslných činech. Za své chyby platíme různými problémy, které nás ve všedním životě potkávají. Za úmyslné činy platíme často až v dalších životech.
Je možné, aby se lidská duše vtělila třeba do zvířete?
Není to možné. Lidská duše je vyšší druh a ať duše v lidském těle, tedy člověk, provede cokoli špatného, nemůže sestoupit níž. Vy lidé se za trest také fyzicky nemůžete změnit například v opici. Duše se vyvíjí postupně, od neživé přírody přes rostliny a stromy, nižší a vyšší živočichy až po člověka. Ve chvíli, kdy je duše, tedy energie, již tak poučena, že se nemá na světě čemu naučit, postupuje do vesmírných sfér, kde působí opět v různých rovinách - od rádce až po tu moji. Duše se nikdy nemůže vrátit do nižšího stupně, ale - vykoná-li opravdu zlý čin, to znamená, jestliže jeji vinou umírají stovky, možná tisíce či milióny lidí, čeká ji v daších stoletích a tisíciletích trest - návrat do postižených, nemocných, ubohých těl, ve kterých prožívá desítky velmi těžkých životů, trpí strašlivými bolestmi, hladem, podvýživou, mučením.
Mnich nikdy nepoznal zabíjení. A teď o něm nejen slyší, ale vidí ho, vidí raněné a umírající, slyší jejich nářek, cítí jejich bolest, vnímá zoufalství matek, manželek, milenek, dětí, vidí i jejich smrt v bídě a bolesti. Proč to všechno je? Snad tato válka způsobí, že další už nepřijde. Bůh je smutný. Budoucnost lidstva závisí na něm samotném, na jednání duší, které se vtělují do hmotných těl. Přesto ukáže mnichovi to, co by se také mohlo stát.
Nejdřív vidím svět za 2. světové války. Nad místy bojů - Evropou, severní Afrikou, Tichomořskými ostrovy - byl temný šedý mrak. Ten temný šedý mrak vždy označuje místo momentálních bojů. Podobný mrak je i nad jinými místy na světě, ale jen velice malý, například nad některými státy v Africe. Když válka skončila, temně šedá mlha se zvedla a rozplynula a na jejím místě nebyla zeleň jako v Americe a Austrálii, ale nehezká, smutná hnědošedá barva.
Pak se dívám na Japonsko, letadlo, které shodilo bombu, dopad bomby... Při pohledu shora se vytvořil kruh jasné červeně se žlutými záblesky, lemovaný šedivým prstencem. Z toho šedého kola začaly vystupovat bílé obláčky - duše. Byla jich spousta, tisíce, stoupaly vzhůru na oblohu. Byly to duše lidí zasažených výbuchem, které včas stačily opustit těla. Ze žhnoucího rudého kruhu uprostřed, který trochu připomínal pohled do jícnu sopky, se pomalu zvedl světle šedý oblak a zvolna, velice zvolna stoupal vzhůru. Bůh vedle mě vypadal rozzlobeně, mračil se, v očích měl rozhořčení a bolest - kam až to lidé přivedli!
Co je to tam? ptám se.
To jsou duše lidí, kteří byli v epicentru výbuchu. Duše změnily své skupenství, mají teď jinou energetickou hodnotu a jiné chemické složení. Nemohou se už vrátit na planetu Zemi, nemohly by tu existovat. Jsou všechny spojené do jedné masy.
Co se s nimi stane?
Přemístíme je na jinou planetu, kde jsou pro ně příznivé existenční podmínky, kde mohou žít a znovu se rozvíjet.
Přemístíte?
Ano. Já zastupuji planetu Zemi; každou planetu, na které je jakákoliv forma života, zastupuje duchovně nejvyspělejší osobnost, která z ní vzešla. Pravidelně se setkáváme a pomáháme si - i teď budeme hledat způsob, jak pomoci duším, které jiné duše nenahraditelně poškodily.
Najdete pro ně místo v naší galaxii?
Ne, to rozhodně ne. Svou novou existenci začnou mimo tuto galaxii. Existují planety, jejichž chemické složení je příznivé současnému stavu těchto dušiček.
Co se stane s těmi, kdo rozhodli použít tak strašnou zbraň?
Čeká je trvalý pobyt na této planetě. Až do zániku planety Země se stále budou vracet, jejich duše budou žít v tělech ubohých, nemocných, postižených, budou zažívat bolest a hlad, čeká je velké trápení jen s malými chvilkami oddechu. I kdyby se pokusily vzchopit, nemají možnost duchovně postoupit výš a dostat se nad úroveň této planety. Ti, kteří vědomě zničili duše, tedy energii, která umožňuje člověku rozvoj, jsou velmi přísně potrestáni - není pro ně úniku.
A co piloti, kteří řídili letadlo a svrhli bombu? Ti přece jen vykonávali rozkaz...
Lidská duše je svobodná, ať se nachází kdekoli. Je jen na ní, podlehne-li požadavkům doby, do které se vtělila. Ti muži se svobodně rozhodli jít k armádě, svobodně usedli do letadla a stiskli páku. Nemuseli. Jistě, byli by potrestáni lidskými zákony, možná by přišli o práci nebo byli uvězněni, ale jejich duše by zůstaly čisté. I je čeká mnoho velmi těžkých životů, i když oni - na rozdíl od vládců, kteří rozhodli a podepsali svržení bomby - mají naději na duchovní postup. Čeká je několik desítek tvrdých životů, několik tisíc let, kdy se budou muset vyrovnávat s nejrůznějšími obtížnými situacemi - vždyť to znáš sama, dušičko člověka, zažilas to v různých životech v posledních dvou tisících letech. Pokud obstojí, mohou postupovat ve svém osobním duchovním vývoji stejně jako všichni, kdo se takto strašně neprovinili.
Je mi z toho všeho úzko. Proč mi věnuješ čas a odpovídáš na mé otázky, když jsou na světě milióny lidí, kteří tě právě v této chvíli prosí o pomoc?
Bůh natáhl ruku - z dlaně mu vytryskly zlaté paprsky, které sjely dolů na planetu Zemi a celou ji objaly.
Vidíš? Teď v této chvíli, tímto pohybem jsem poslal posilu všem lidem, kteří ve mě věří, ať mě nazývají jakkoliv. Věnuji Ti čas a mluvím s tebou proto, že tvým posláním je přenést určité informace dál, předat je lidem, kteří chtějí naslouchat a přemýšlet.
Byla to karma města Hirošima, že na ni dopadla bomba s tak ničivými účinky?
Ne, místa nemají svou karmu, tu mají lidé. Přicházejí na svět zatíženi chybami z minulých životů i posíleni tím, co dokázali udělat dobrého, přicházejí s vědomím určitého úkolu , který mají a pro který se dobrovolně před příchodem na svět rozhodli. Proto si také vybírají prostředí, do kterého vstupují, počínaje světadílem a zemí až po konkrétní rodinu. Většina těch, kteří zemřeli při výbuchu atomové bomby v Japonsku, měla karmicky určeno zemřít násilně, způsob však nebyl přesně dán. Jaderný výbuch byl něco, co se nemělo stát. Spíš se mělo jednat o konvenční zbraně.
Dobrá, ale ty jako bůh snad víš, co se stane, a můžeš to ovlivnit...
Ne, nemohu. Svou historii si tvoří lidé sami - tvoří ji duše, které vstoupily do konkrétních lidských těl. Já je mohu na jejich poslání pouze připravit, mnohé s nimi probrat a prohovořit před tím, než opustí Modrý svět a vstoupí do hmotného lidského těla, ale pak projdou momentem zapomnění a další už závisí na nich samotných. Každá duše zcela zodpovídá za svě činy. Někdy bych na sebe rád vzal možnost rozhodování, ale nemohu. Nemám právo - ani možnost - zasahovat do konání lidí. Jen na nich závisí, jak bude svět vypadat, jak se bude vyvíjet a kam bude směřovat.
Takže lidé mohou zeměkouli zničit...
Ne, to zatím nemohou, jejich vědecká ani technická úroveň není tak vysoká, aby to dokázali, ale mohou ji poškodit. Mohou vyvolat geologické změny na povrchu Zeměkoule, mohou samozřejmě zničit svá sídla a vyhladit celé národy, ale Zeměkouli jako takovou zatím zničit nedokážou. A asi to nedokážou nikdy, protože vždycky, když se dostanou na určitou úroveň znalostí, to, co dovedou, zneužijí a posunou vývoj svého druhu zpět.
Byla tedy Atlantida? Zničila ji tehdejší civilizace?
Byla. A byly i jiné civilizace, které zanikly rukou člověka. Ale Zeměkoule jako planeta nezanikla, ba, nebyla ani výrazněji poškozena.
Všichni, které znám, si myslí, že ty jako Bůh můžeš zasahovat do všeho...
Pleteš si představu člověka se skutečností. Člověk jakožto tvor nedokonalý potřebuje mít pocit, že kdosi řídí jeho osudy a buď mu přeje - to když se mu daří, nebo ho zkouší - to když ho postihují neštěstí a katastrofy. Člověk zatím není schopen připustit, že jak to, co vnímá jako dobré, tak to, co vnímá jako zlé, si způsobuje sám - jak v tom životě, který právě žije, tak v těch minulých, ve které nevěří.
Proč je tedy člověk na světě? Má to vůbec smysl, když se stále potácí na hranici existence?
Chcete poznat víc? Chcete postoupit dál? Chcete se duchovně povznést? Proto prochází duše mnoha podobami - od přírody neživé přes podobu rostlinnou a zvířecí až do podoby lidské, která je na této planetě nejvyšší. Další stupeň je už mimo sféru, kterou dokážete poznat lidskými smysly. Každý rok do ní vstoupí tisíce duší, které mají za sebou desítky nebo i stovky životů, duchovně vyspěly a dokázaly to celou svou existencí, a zejména posledním životem na této Zemi.
Tisíce duší... není to málo vzhledem k počtu miliard duší na této planetě a těm dalším, které teď odpočívají?
Je to málo, ale je to jen věcí každé jednotlivé duše, kdy se dopracuje úrovně, která jí umožní postoupit.
Jaké duše mohou přesáhnout hranice tohoto světa?
Ty, které se dobrovolně a vědomě plně rozdaly ostatním. Duše, které prošly mnoha životy na světě a vyvinuly se na vysokou duchovní úroveň, už necítí potřebu, aby jejich jméno bylo slavné, aby jejich činy měnily dějiny. Ony vědí, že jejich povinností je pracovat pro druhé bez ohledu sama na sebe.
Souvisí výkon náboženské činnosti s ukončením existence duše na tomto světě?
Ne, jakákoliv duchovní činnost na Zemi je pouze jednou z mnoha činností, s nimiž se duše má seznámit. Duše na vrcholu existence může mít podobu jakéhokoliv člověka a jakéhokoliv zaměstnání - s výjimkou činností ryze ekonomických a politických, které jsou určeny duším na nižším stupni vývoje. Důležitý je vztah člověka, v němž tato duše přebývá, k okolí, k ostatním lidem. Může žít v pohodlí i v největší bídě, ale nikdy si nestěžuje na svůj úděl, přijímá ho s radostí, protože pro něho je smyslem jeho lidské existence rozdat se ostatním, a to vědomě, zcela nezištně, bez nároku na jakékoliv odměny a pocty. Často tyto duše přebývají v tělech umělců nebo prostých lidí, kteří svými činy slouží ostatním.
Chtěl bych znát nejbližší budoucnost. Je to možné? zeptal se chlapec.
Ústy mnicha mu odpověděl Bůh: Ne, v žádném případě. Duše nesmí znát budoucnost, je na světě proto, aby se mnohé naučila a dokázala se vyrovnávat se situacemi, ve kterých se ocitne. Jednala by zcela jinak, kdyby věděla, co přijde. Uškodila by si.
Na budoucnost se ptát nemám, nicméně mám pocit, že to, co nazývají západní civilizací a co je hrozbou i nám, končí. Co přijde pak?
Končí... V jistém smyslu ano. A zároveň nekončí. Prolne se s jinou civilizací a vytvoří nové společenství. Z propojení obou může vzniknout civilizace, která svět v dobrém obohatí.
Jaký je Bůh? Chybuje i on? Je věčný?
Duše se vyvíjí, stále roste, její energie se získanými zkušenostmi násobí. V určitém okamžiku se těm ostatním jeví jako Bůh - už proto, že se svým vývojem dostává vysoko nad ně, a to nejen obsahem a objemem, ale i postavením. Ale i tato duše chybuje, i když už ne úmyslně. Z obecného pohledu - ani Bůh není neomylný. Každá planeta, na které existuje nějaká forma života, má svého Boha, svou nejvyspělejší energii. Až naše učení dosáhne vrcholu, až už nebude nic, co bychom se mohli naučit, naše duše se rozplynou v prostoru.
Zmizí?
Ne, nezmizí. Nic se neztrácí, tedy ani duše neboli energie. Moje energie se rozpadne na několik kusů, které se usadí na dosud neosídlených plametách a založí tam život. Má duše tam začne od samého počátku novou existenci.
Lidé se musejí potýkat se zlem. Co je to vůbec zlo a dobro?
To je špatně řečeno. Já chápu, že člověk potřebuje vyjádřit své pocity, ale každá duše obsahuje jak prvky toho, čemu říkáte zlo, tak toho, čemu říkáte dobro. V každém dobru je trošičku zla a v každém zlu trošičku dobra - záleží na vyváženosti. Já bych tyto pocity nenazýval dobro a zlo, spíš plus a mínus. Je-li plus a mínus v mysli a jednání člověka zcela vyvážené, bývá označován za osvíceného, moudrého, převažuje-li mínus, vystupují záporné vlastnosti, ke kterým mimochodem patří i nadměrná ctižádost, touha po moci, závist, a tyto vlastnosti mohou vést až k nárůstu násilí a to už je opravdu těžké poškození duše.
A převáží-li plus, znamená to, že je ten člověk svatý?
Ale vůbec ne, je to stejně špatné, jako převáží-li mínus. Člověk, který začne být příliš zaměřený na duchovní stránku své bytosti, se může stát asketou, poustetvníkem, mnichem, ale i filozofem, který celá dlouhá léta přemítá o svém sebezdokonalení, ale svému okolí nic nepřináší, nic nedává. Ostatně to znáš, tento život prožíváš v horách hovorem se mnou. A co jsi, duše prostá, dala lidem?
Má duše se zamyslela. Splnila v tomto posledním životě - filozofickém, duchovním, hloubavém - to, co bylo jejím posláním? Našla jsem ve svých setkáních s Bohem smysl lidské existence? Odpovídám si sama - ne. Dokázala jsem se vzepřít zaběhnutým náboženským zvykům, tradicím a rituálům, dokázala jsem jít svou vlastní cestou. Ale smysl lidské existence je v něčem jiném. Člověk musí poznat sám sebe, aby dokázal rozumět ostatním. Musí chápat své city a činy, aby pochopil konání ostatních. Člověk nesmí ubližovat a škodit - sobě ani jiným. Naše lidské duše musejí hledat svou cestu k duchovnímu povznesení a ta nevede násilím, zabíjením, bolestí jiných, ale pomocí, podporou, laskavostí, láskou, kterou dáváme všem kolem nás.
Bílý orel se znovu vznesl. Má duše hledala svou další inkarnaci. Jak se mi nechtělo do toho dalšího života...