Zákon trojrozměrného světa
Mluvit o Bohu nám však stále brání obtíž, že Bůh stojí mimo poznatelný svět a každá živá bytost může porozumět a pochopit Boha jen do té míry, nakolik je schopná Boha vědomě zažívat, projevovat a uskutečňovat. To jest: až do jakého stupně dokáže být sama Bohem. Ve všem žije Bůh a vše žije v Bohu, přestomu zcela může rozumět ve své vlastní dokonalé bytosti jen ten, kdo se sám stal Bohem - nebo nikdy z Něho nevypadl. Chápat Boha může jen Bůh sám! Skutečnost, že nejprimitivnější pračlověk má svůj pojem Boha, dokazuje, že je vněm božské vědomí, přesto, že je na nejnižším stupni a ještě ve stavu zamlženém. Ale stát se vědomým v Bohu, Boha plně chápat, být Bohem, znamená být úplně zajedno se svým vlastním božským Já, v nitru sídlícím Bohem. Snadno se to řekne, ale těžko udělá! Neboť tím, že člověk vypadl ze svého božského vědomí, může si Boha představit jen v míře své osobní vnímavosti. Jak má vědět, co je skutečně živé božství ve své dokonalosti, když jeho představivast odpovídá jenom osobnímu stupni odděleného od jednoty, konečného a padlého? Jak by mohlo konečné chápat nekonečné, jak časové pochopit věčné, smrtelné nesmrtelné, zdánlivá bytost věčné? ... Jak může imaginární bytí chápat, zažívat a dokonce se ztotožňovat s věčným, pravým Bytím - s Bohem? A přece musí člověk Boha dosáhnout! Věčné přání, neutuchající touha mu pomáhá a žene ho do směru jeho božského Já. Přes zdánlivě nepřeklenutelnou propast mezi osobně smrtelným a neosobně věčným staví rozum - největší a nejnebezpečnější dar Boží - most. Rozumem se dostal do pokušení svým vědomím vypadnout z jednoty, ale právě tak mu dává rozum možnost vrátit se do jednoty s plným sebeuvědoměním. Prostřednictvím rozumu je schopen porozumět pravdám a když porozuměl, bude hledat a stále zkoušet, až se mu jednoho krásného dne podaří najít tu jedinou cestu, uskutečnění svého Já. Uskutečnění znamená něčím být. Neboť dokud člověk o něčem přemýšlí nebo hovoří, není tím. Může přemýšlet o kočce nebo o lvu, to zdaleka ještě neznamená, dosahuje uskutečnění, že se stáváš kočkou nebo lvem. Podobně může přemýšlet o sobě, aniž je svým božským tvůrčím Já. O něčem přemýšlet znamená být oddělen od toho. Neboť jestliže vyšle jen jedinou myšlenku, on - myslitel - je spojen přemýšlením s předmětem svých myšlenek. Je s ním spojen, ale není s ním totožný. Co je v jeho rozumu, to není on. Rozum patří člověku, je to obdivuhodný nástroj, zrcadlo, ve kterém může všechno promítat a všechno poznat, ale rozum není on! Rozum je mimo jeho Já, čili co může udělat svým rozumeme, není on, není to uskutečnění. Jestliže člověk hledá Boha mimo sebe, může často, ba i stále na Boha myslet, může se k Bohu modlit, může Boha celým svým srdcem milovat, ale proto se stále ještě neztotožnil s Bohem. Protože při hledání venku nemůže člověk nikdy Boha najít! Stvořitel v člověku je vlastní Já, jehož posledním od jeho vlastního středu nejvzdálenějším projevem je já, osobní vědomí já. Osobní já v něm je ve hmotě - v těle odrážející obraz Boha. Jestliže tedy člověk se chce vrátit ze stavu vzdálenosti do totožnosti s Bohem, musí svým vědomím natoupit tutéž cestu: musí své vědomí od osobního já stahovat stále hlouběji a hlouběji do sebe a obracet se ke svému pravému Já, ke svému stvořiteli, až se v Něm vědomě pozná. To ale znamená, že v tomto stavu se nepoznává stvoření - osoba, protože žádnou skutečnou existenci nemá a jako zdánlivá bytost nemůže mít žádné zpětně působící vědomí, žádné sebepoznání. Ale naopak, stvořitel se poznává ve stvoření, v osobě. To je jediná možnost, v níž přestává odloučenost, v níž se vědomí nalézá ve stavu jednoty, kdy přestává myšlení na sebe samého a dochází k sebepoznání, k bytí sebou samým. V tomto stavu je poznávající, poznávané a poznávání jeden a týž subjekt: Já - stvořitel - poznává se v sobě samém. Člověk může zažít Boha tímto způsobem. Toto je vzkříšení! V tomto stavu poznává, že ho stvořilo jeho vlastní Já a stále tvoří, takže jeho vlastní Já je jeho stvořitelem. Podobně poznává, že jedno a totéž jediné Já je stvořitelem celého vesmíru. Následkem toho prožívá ve svém božském sebepoznání, ve svém sbeuvědomění, současné i tvůrčí, kosmické vševědomí. V témže okamžiku, kdy dosáhl sebepoznání, dosáhl všeho, vševědoucnosti! Tento božský stav, v němž stvořitel poznává sám sebe, můžeme také vyjádřit symbolicky čísly: Bůh ve stavu spočívání v sobě samém je jedna ve třech a tři v jedné. Tři a jedna jsou ještě nerozdělenou jednotkou. Ve světě geometrických představ je tvar rovnoramenného trojúhelníku symbolickým obrazem Boha, v němž poznávající, poznávané a poznávání jsou jedno jediné: jeden ve třech a tři v jednom. Každý tvar je projevem síly, která ho buduje a stvořitelsky v něm přebývá. Božství v sobě spočívající ve svém prastavu se zjevuje vždy ve tvaru rovnostranného trojúhelníku. Tento trojúhelník má v sobě dokonalou harmonii a dokonalou rovnováhu, neboť jeho tři úhly leží od sebe přesně ve stejné vzdálenosti. Jestliže však v sobě spočívající aspekt Boží vstoupí do bezprostorového, bezčasového a bezrozměrného staavu do stavu trojrozměrného a stane se stvořitelským aspektem Božím, projeví se vždy v čísle čtyři. Dokud číslo jedna a tři tvoří v Božství jednotu, zůstává tři v jedné a jedna ve třech. Jestliže však vystoupí z božské jednoty, oddělí se a z jedné ve třech se stane ,jedna a tři', a to je čtyři. Rovnostranný trojúhelník zjevuje v sobě skrytě spočívající čtyři rovnostranné trojúhelníky. V tomto zákoně spočívá rovněž tajemství klíčového čísla třírozměrného světa: číslo sedm. Aby síla mohla vystoupit z bezrozměrnosti a zjevit se, potřebuje výchozí bod. Tento bod je bez rozměru, dosud ještě nevystoupil z jednoty, je však k projevu nutný. Tím, že bod se skládá z jediného faktoru, nese v sobě číslo jednoty, číslo jedna. Jestliže síla, která se poprvé objevila jako bod, vystoupí z bezrozměrného stavu a určitou dobu působí, bod se bude pohybovat a vznikne čára. Bod se pozvolna stává čárou. První rozměr - délka - se zrodil. Čára sama o sobě je nekonečná a je tudíž jako první projev také číslo jedna. Má však ve světě projevů, kde existuje počátek a konec, bezpodmínečně tři faktory: bod výchozí, bod konečný a prostor mezi nimi. Čára má v sobě číslo tři, klíčové číslo jednorozměrného světa. Je nápadné, že neexistuje možnost nalézt nebo projevit číslo dvě v jednotě. Neboť po prvém projevu bodu, který má v sobě jen jeden faktor, vznikly bezprostředně bez čísla dvě tři faktory. Jestliže z bodu vystoupí sebemenší čára, tak její faktory již vytvoří číslo tři. Čára v nekonečnu je a zůstává číslo jedna, má-li však začátek a konec, pak nese v sobě bezpodmínečně číslo tři. Má-li vzniknout číslo dvě, je nutno, aby došlo k rozštěpení jednoty. Číslo dvě se může zrodit jen tehdy, jsou-li dvě jednotky postaveny vedle sebe. Vzhledem k tomu, že kromě jednoty nic neexistuje, musí jednota sama ze sebe vyslat zrcadlový obraz, a tak vznikne rozštěpení, oddělení, což znamená smrt pro jednotu. Proto je slovo pro ,rozpolcení (rozdvojení)' - což znamená určitý druh rozštěpení mysli a duše člověka - úzce příbuzné se slovem dvě. To platí v každém jazyce. Jak z jednoho rozměru vznikne druhý? Čára se skládá z řady bodů. Za předpokladu, že tvůrčí energie působí v každém z těchto bodů stejnou silou a po stejnou dobu, vystoupí všechny body ze sebe do druhého rozměru, z každého se stane čára, z celistvosti těchto čar se stane plocha, rovnostranný čtyřúhelník. Narodil se druhý rozměr - šířka. Čtyřúhelník je čyři v jedné a jedna ve čtyřech, skládá se tedy z pěti faktorů: ze čtyř projevených čar: výchozí čára, koncová čára, pravá a levá, boční čára, a z pátého faktoru: z nezjevené plochy, která je mezi čarami. Klíčovým číslem dvojrozměrného světa je číslo pět. Tvůrčí síly však působí dále. I plocha se skládá z bodů a působí-li z každého bodu stejná síla stejnou dobu, vystoupí všechny zmíněné body do třetího rozměru a z plochy se stane krychle. Zrodil se třetí rozměr: výška. Krychle je šest v jedné a jedna v šesti, skládá se tedy ze sedmi faktorů: ze šesti projevených ji ohraničujících ploch a ze sedmého neprojeveného faktoru - krychlového obsahu. Klíčovým číslem pro trojrozměrný svět je tedy číslo sedm. Základním tvarem hmoty je tedy krychle. Různé krystaly vznikají podle tohoto zákona a v krystalech nalézáme buď tvar krychle - např. u soli - nebo základní prvky krychle v různých aspektech a proměnách. Jestliže nyní vyšetříme podstatu krychle, lze porozumět i zákonům obměn. Nyní se pokusíme vyjít z jednoho rohu krychle a nalézt plochu, ve které jsou obsaženy všechny tři rozměry krychle. Rozřízneme-li ji příčně, obdržíme pouze jednu plochu, jen dva rozměry. Abychom dostali plochu všech tří rozměrů, musíme krychli rozříznout šikmo od jednoho rohového bodu ke dvěma protilehlým rohovým bodům. Tím se odřízne jeden roh krychle. Budeme-li pokračovat tímto způsobem, odřízneme čtyři rohy krychle a z krychle zůstane tvar, který je ohraničen čtyřmi rovnostrannými trojúhelníky. V krychli skrytě spočívá tvar, který má jiné zákony než krychle, neskládá se totiž ze čtyřúhelníků, ale ze čtyř trojúhelníků. Jestliže rozprostřeme tyto čtyři rovnostranné trojúhelníky do plochy, vytvoří jeden rovnostranný trojúhelník, symbolické znázornění Boha. Čtyřstěn je jako rovnostranný trojúhelník, který vytváří svůj plášť, ztělesněním harmonie a rovnováhy. Neboť všechny jeho rohové body leží od sebe ve stejné vzdálenosti, nevzniká tedy ve čtyřstěnu žádné napětí, nýbrž vyrovnaný, klidový stav. Naproti tomu rohové body krychle, stejně jako čtverce, leží v různých vzdálenostech od sebe, je tedy jak ve čtverci, tak i v krychli, stále nepřekonatelné napětí. Hmota třírozměrného světa se tvoří ve tvaru krychle, ale skrývá v sobě čtyřstěn, vybudovaný na božské rovnováze. Hmota nemůže existovat bez božského obsahu. Na témže zákonu je vybudován celý třírozměrný svět, lhostejno, zda vybudovaný tvar je ,mrtvá' nebo oduševnělá hmota, tedy živý tvor. Ať se jedná o rostlinu, zvíře nebo člověka, ve svém zjevu vykazují tělo, které podléhá zákonům trojrozměrného světa. V tomto těle se ale nalézá skryté a neviditelné vyšší božské Já - život - věčné bytí! Jenom člověk je schopen projevit své vyšší Já - tedy Boha - svými myšlenkami, slovy a činy, jestliže své vědomí neztotožňuje se svým tělem, ale s duchovním obsahem, se svým Já. Pokud se člověk ztotožňuje se svým hmotným tělem, je jako neprůhledná krychle, která vykazuje pouze vlastnosti hmoty a zatlačuje božsky tvůrčí princip do latentního, neprojeveného stavu a nedává tušit, že v něm spočívá zcela odlišný čtyřstěn - božské Já. Člověk, který používá své tělo, své myšlenky, slova a skutky pouze k projevování božského tvůrčího principu - avšak ponechává vlastnosti své tělesné existence - své osoby - v neprojeveném, ten je, vyjádřeno stejnou řečí, otesaná krychle, jejíž rohy jsou otočeny ven, jejíž obsah je vyklopen a tímto způsobem ukazuje svoje vnitřní trojúhelníky, které jsou současně trojúhelníky božského čtyřstěnu. Hmotný, čtyřúhlový tvar používá pouze jako bezpečnou základnu v trojrozměrném světě a ponechává na něm spočinout svoji váhu. Tvar vyklopené krychle je však pyramida. Pyramida je tedy symbolický tvar božského člověka, který odhaluje svoji božskou, nesobeckou přirozenost a zcela uskutečňuje Boha na Zemi. V osobě Božského člověka je uskutečněno vykoupení Země, zduchovnění hmoty, Božské Já - stvořitel - sedí na svém trůně v plné nádheře a vládne nad hmotou, nad tělem. Naproti tomu symbolické znázornění materiálního člověka, který používá svého rozumu k tomu, aby sloužil své hmotné přirozenosti, je kříž - nebo ,T' - vytvořený ze čtyřúhelníků povrchové plochy krychle. Na tomto kříži nebo Tau, je ukřižováno božské Já, skrytě uvnitř přebývající. V takových lidech je božství odcizena moc. Nemůže se projevovat, musí se ve světě podrobovat materiálním zákonům. Je ukřižováno na dvou velkých trámech třírozměrného světa - na čase a prostoru - a umírá na tomto kříži hmoty. Jeho smrt však není konečná! Také ve vědomí, které kleslo na nejnižší stupeň, bude jednou vznkříšeno božsky tvůrčí Já a vykoupí trpícího člověka. Neboť hmotný člověk si působí tím, že ve své nevědomosti ukřižuje v sobě své vlastní vyšší Já - Boha, stálá muka a utrpení - stane se zločincem, který visí ukřižován vedle ukřižovaného božství. Bolesti ho probudí, jeho vyšší vědomí se vzbudí a zažije se vzkříšením svého božského Já rovněž svoje vlastní vykoupení tím, že v Něm pozná sebe sama! Tyto symbolické znaky přinesli uprchlí členové božské rasy do všech zemí, kam přišli a seznámili lidi s pravdami, které jsou v nich skryté. Všude v každé části světa se naleznou přesně stejná znázornění v kameni, kovu nebo ve vypalované hlíně ve větších nebo menších rozměrech. Lidé se pak budou domnívat, že je to obraz ukřižované osoby, jen málokteří poznají, že toto ztvárnění symbolizuje božsky tvůrčí princip, ukřižovaný na dvou trámech času a prostoru. Pyramidy budou ještě stát tisíciletí a lidem hlásat nejvyšší pravdy, které jsou do nich vestavěny. Ti, kdo mají oči a uši, nalzenou a poznají jejich vznešené pravdy, i když nebudou schopni pochopit všechny jejich matematické a astronomické zákony, někteří vysoce vyvinutí je také uskuteční. Pro primitivního člověka zůstane však pyramida věčnou záhadou, tak jako Sfinga - dokud nevyluští svou vlastní hádanku. Vraťme se však ke krychli! Předtím jsme ukrojili z krychle plochu, vycházející z bodu jednoho jejího rohu, která má v sobě všechny tři rozměry. Tímto způsobem můžeme odříznout čtyři rohy krychle. Můžeme však provést čtyři řezy z ostatních rohů a zjistíme, že v krychli není obsažen jen jeden čtyřstěn, nýbrž dva v sobě spočívající čtyřstěny, které tvoří vzájemně přesné zrcadlové obrazy. Tyto dva v sobě spočívajcící čtyřstěny představují nejvnitřnější zákon poznatelného světa: neoddělitelnou spojitost mezi oběma doplňujícími se polovinami - mezi pozitivní a negativní - které, v sobě spočívajíce, tvoří dokonalou rovnováhu a sedí jako tvůrčí duchové po pravici a po levici božství. Při stvoření působí jako dva vzájemně protichůdné zákony: zákon ducha a zákon hmoty. Duch je život, hmota je odpor. Zákonem ducha je vyzařování, dávání, nesobeckost. Zákonem hmoty je stahování, ochlazení, tuhnutí.