Cesta

Tak potmě se mi vybavil obraz z dětství: sedím u rodinného stolu a spojuji lžící mastná kola na polévce. Ano! Jako tenkrát, když jsem ze dvou ok udělala jedno, jsem chtěla udělat z našich dvou duší, z našich dvou bytostí jednu. Chtěla jsem z našich dvou "já" udělat jedno. Chtěla jsem naše dvě "já" stavit v jediné "Já". Ale to není možné. V lásce má každá z milujících osob v sobě touhu sjednotit se s druhým. Chtějí to však zažít tělesně a zoufale se k sobě tlačí navzájem. 
Každý může pozorovat, že když se dva milující objímají, přitlačují se jejich těla k sobě v oblasti srdce, chtějí tedy spojit svá srdce, být spojeni ve svých srdcích. Ale nejde to! Proč? Jejich těla stoji mezi nimi. Odpor těla zabraňuje spojení! Podle toho brání milujícím právě odpor těla v dokonalém spojení. Jak zvláštní - myslela jsem - že se chci se svým milovaným stát jedno pomocí těla, ale právě tělo samo tomu brání. Je možné, že si mé tělo přeje jednotu? Může si tělo přát něco, co je podle jeho přirozenosti nemožné, čemu právě samo tělo brání? Kdo a co si tedy přeje dokonalé spojení? Nemůže to být nic jiného než moje "Já", které je bez těla. 
A proč chci tuto jednotu? Proč chci něco, co není možné? Protože vím, že mne může uspokojit jedině dokonalé sjednocení, úplné ztotožnění, že pouze v tomto stavu dosáhnu skutečné, dokonalé blaženosti! Po této blaženosti toužím od chvíle, co žiji. Proč však hledám něco, co není možné? Protože vím, protože mám v sobě jistotu, že to je přece jen možné, že přece jen nějak existuje, jen nevím, jak. Co mi v tom brání dosáhnout jí? Tělo! Tělo stojí mezi námi! - Tato možnost tedy existuje, ale pouze ve stavu bez těla! Toužím zpět do této ztracené jednoty. Už jsem v ní byla, někde, někdy, jen jsem z ní vypadla. Bylo by možné, že jsem kdysi žila v nehmotném stavu a tim, že jsem se narodila do tohoto těla, jsem vypadla z této duchovní harmonie? Je možné, že jsem kdysi žila v jakémsi světě, naprosté jednoty, světě bez hmotných prvků, kde jsem žila ve stavu bez těla? 

Když jsem ve svých logických úsudcích dospěla tak daleko, velmi jsem se vylekala: ve stavu bez těla? Ve světě, kde není tělo? Tedy v ,jiném světě"? Na "onom světě"? Bylo by možné, že "onen svět" skutečně existuje? Onen svět, ve který jsem nikdy nevěřila a který jsem považovala pouze za nutný vynález náboženství, aby nutila svým slibovaným "nebem" nebo svým "peklem" primitivní lidi k morálnímu způsobu života? Žije tedy v tomto pozemském světě pouze mé tělo? A moje "Já", které zná a chce znovu nastolit tuto jednotu v těle nemožnou, patří do "onoho světa"? Pocházíme tedy my, lidé, všichni z jiného světa, kde je jednota skutečností a vypadli jsme z tohoto světa ... a spadli do hmoty, do těla, do pozemského světa? 
Avšak touhu po někdejší jednotě nosíme ve svém "já", ve své duši, která nepatří sem, ale pochází z onoho jiného světa. A stále znovu propadáme obrovskému omylu, že chceme dosáhnout a zažít toto štěstí, tuto jednotu, v těle a pomocí těla v sexualitě. A je to právě tělo, co nám v tom brání. 
Ó, nyní chápu, co znamená "pád z ráje". 
Vytoužené štěstí je tedy možné pouze na onom světě - v ráji. Jelikož tuto blaženost nemohu stáhnout, vnutit do hmotného světa, chci poznat onen svět, který je domovem blaženosti! Ale jak? Prázdná slova mne neuspokojují - chci skutečnost! Chci vědět konkrétní fakta! 
Tato noc se stala bodem obratu v mém životě. Pochopila jsem, že sexualita je největším podvodem. Příroda nám slibuje něco nádherného, něco velkolepého, slibuje nám nejvyšší štěstí, naplnění samo, ale sama nám bere sílu k tomu a v okamžiku, kdy se ocitneme na pokraji naplnění, padáme náhle ještě hlouběji, než jsme byli předtím. Ztrácíme mnoho síly a člověk se pak cítí jako žebrák. Staré latinské přísloví říká, že zvířata a lidé jsou po tělesném spojení smutní. Hledala jsem trvalé, stálé štěstí, ne to, které může poskytnout sexualita. Ne to! Co zůstává z největší sexuální radosti druhého rána? 
Nic, nejvýše únava! A má se to stále opakovat? Vše marně, zůstává zoufalá touha po nedosažitelné jednotě! Člověk nikdy nedosáhne splnění své touhy, nikdy se nemůže vnořit do skutečné jednoty, která věčně zůstává. Předtím existovala určitá síla - přitažlivost, která přitahovala dvě bytosti v jejich vzájemném hledání. Potom je tato síla uspokojena, nastala prázdnota a každý zůstane sám - pro sebe - zoufale sám, věčně sám. 
Pochopila jsem: toto nehledám. 
Ale když to nehledám, když mne sexualita podvedla, tak už se toho nezúčastním. Nedám se už klamat! Sexualita může uspokojit pouze tělo, ale nikdy duši, "Já". Sexuální uspokojení nemůže nikdy utišit tuto touhu! 
Co teď? Chci, musím najít toto štěstí! Musím dostat odpověď na své otázky. Nemohu se zastavit, musím jít dál. Ale kam? 
Je-li štěstí v onom druhém světě, půjdu ho hledat do onoho druhého světa! A tak jsem se vydala hledat štěstí, naplnění, tam, kde jsem tušila, že je najdu, v onom druhém světě.